Jan Labský: Zvukový nebo obrazový záznam pořízený bez vědomí dotčené osoby jako důkaz v soudním řízení

V rozhodnutí z konce roku 2018 formuloval Nejvyšší soud České republiky (pod sp.zn. 21 Cdo 1267/2018) obecné podmínky, kdy lze zasáhnout do osobnostních práv člověka a použít podobiznu, zvukový či obrazový záznam pořízený bez vědomí dotčené osoby v řízení před orgány veřejné moci.

Rozhodnutí má relevanci primárně pro občanské soudní řízení, a to při navrhování a provádění důkazů.

Dle hmotného práva (§ 88 odst. 1 občanského zákoníku) platí od 1. 1. 2014, že svolení dotčené osoby není třeba, pokud se její podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob. Může jít zejména o fotografie, osobní listinnou či elektronickou korespondenci, sms, lékařské zprávy, audio a / nebo video nahrávky, včetně záznamů telefonních hovorů nebo záznamů z průmyslových kamer.

Nejvyšší soud při výkladu předmětného zákonného ustanovení dospěl k závěru, že má být vykládáno restriktivně, neboť nelze připustit, aby bylo možné používat zvukové či obrazové záznamy týkající se člověka nebo jeho projevy osobní povahy v řízení před orgánem veřejné moci (a pro tyto účely je pořizovat) vždy (bez dalšího), když je to na prospěch právům nebo právem chráněným zájmům jiné osoby.

Ve vztahu k takovým důkazům v občanském soudním řízení má soud vždy poměřovat právo na ochranu soukromí zachycované soby na straně jedné a práva osoby, která záznam pořizuje a následně užije, na straně druhé.

Nejvyšší soud formuluje kritéria posouzení způsobilosti předmětných důkazů, a to konkrétně a) okolnosti, za nichž byla taková nahrávka pořízena, b) význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a c) možnosti, které měl účastník, uplatňující informace z nahrávky, k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby.

Nejvyšší soud opakovaně v rozhodnutí uvádí, že se jedná o výjimečný prostředek, jehož použití jako důkazu v občanském soudním řízení může připadat v úvahu pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.

Je tedy zřejmé, že má-li mít takový důkaz šanci na to, aby byl v soudním řízení proveden, je nezbytné předem odpovědně a odborně posoudit splnění veškerých zákonem i judikaturou definovaných podmínek. Zvyšuje se tím možnost účastníka řízení na to, že tento, byť vyjímečný důkazní prostředek, bude v soudním řízení proveden a bude-li jeho obsah pro dané řízení relevantní, povede k vydání příznivého rozhodnutí.