Radim Obert pro Právní rádce: Zastoupení insolvenčního správce třetími osobami při výkonu činnosti v provozovně

 

Z hlediska platných právních předpisů je úprava obsažena v zákoně č. 182/2006 Sb., insolvenčním zákoně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Insolvenční zákon“), zákoně č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášce Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny, o označování sídla a provozovny a o činnostech, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Vyhláška“). K předmětné problematice současně Ministerstvo spravedlnosti České republiky (dále jen „Ministerstvo“) prostřednictvím Odboru insolvenčního vydalo dne 1. listopadu 2017 výkladové stanovisko (dále jen „Stanovisko“), které však dle mého není argumentačně vůbec přesvědčivé a v insolvenčním prostředí vzbuzuje spíše další otázky a dohady.

 

Klíčovou premisu pro výkon funkce insolvenčního správce zakotvuje ust. § 36 odst. 1 Insolvenčního zákona, které uvádí: „Insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.“ Současně dle ust. § 37 odst. 2 Insolvenčního zákona platí, že „… insolvenční správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami, kterých použil k plnění svých úkolů. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem.“ Princip odpovědnosti za výsledek je spolu se zákonnou povinností insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí klíčovým aspektem výkonu funkce insolvenčního správce. Je zcela v souladu s principy insolvenčního práva i povahou funkce insolvenčního správce, pokud insolvenční správce zajistí výkon činností (úprava je provedena v ust. § 4 odst. 1 a 2 Vyhlášky), které nevyžadují osobní přítomnost (účast) insolvenčního správce, v provozovně prostřednictvím třetích osob. Konečná odpovědnost za výsledek činnosti těchto třetích osob samozřejmě vždy bude ležet na insolvenčním správci, který je povinen vykonávat svou funkci v souladu s právními předpisy. Vycházím samozřejmě z předpokladu, že insolvenční správce plně odpovídá za to, že výkon některých činností svěří (jednorázově či průběžně) třetí osobě, která je profesně kvaliikovaná, důvěryhodná a morálně způsobilá. Insolvenční zákon (k tomu srov. např. ust. § 40 odst. 3, ust. § 37 odst. 2 nebo ust. § 77 odst. 2 Insolvenčního zákona) zjevně počítá s tím, že insolvenční správce může užít k plnění svých úkolů třetích osob. Omezení na zaměstnance či zaměstnance dlužníka se dle gramatického i systematického výkladu ust. § 40 odst. 3 Insolvenčního zákona vztahuje pouze na zastupování v soudních a jiných řízeních. Vedle toho ust. § 37 odst. 2 Insolvenčního zákona výslovně předvídá užití třetích osob insolvenčním správcem pro plnění úkolů, přičemž je logicky zakotvena odpovědnost insolvenčního správce za případně způsobenou škodu nebo jinou újmu. K tomu je potřeba připomenout, že cílem veškerých legislativních počinů ve vztahu k provozovnám insolvenčních správců bylo na prvním místě eliminovat fiktivní (nefungující) provozovny, nikoliv omezovat insolvenční správce, aby zajišťovali řádný výkon svěřených činností prostřednictvím třetích osob. Lze shrnout, že Insolvenční zákon ve spojení s Vyhláškou umožňuje zmocnění, pověření či užití třetích osob k výkonu některých povinností insolvenčního správce v rámci provozovny.

 

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. února 2016, sp. zn. Pl. ÚS 17/15, který svým rozhodnutím výslovně připouští, aby činnosti insolvenčního správce byly zajišťovány třetími, a to pověřenými či zmocněnými osobami (viz box ). Vedle toho je podle Ústavního soudu podstatné, že v případě, kdy by teoreticky bylo na základě podzákonných prováděcích předpisů možné dovodit povinnost osobní přítomnosti insolvenčních správců v provozovnách, takový přístup (výklad) by byl protiústavní. Závěr, že výkon některých činností insolvenčního správce lze zajistit prostřednictvím třetích osob, vyplývá také z dalších soudních rozhodnutí (Srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2014, č. j. 1 VSOL 357/2014-B-17 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2014, č. j. 2 Afs 86/2013-31) V této souvislosti považuji za velmi nešťastné, že citované Stanovisko Ministerstva s dostupnou judikaturou vůbec nepracuje, což pouze prohlubuje právní nejistotu na straně správců.

 

Aktuálně je předmětem meziresortního připomínkového řízení návrh vyhlášky Ministerstva, která má upravovat standardy materiálního a personálního vybavení provozoven insolvenčních správců. Návrh se mimo jiné dotýká také výkonu činnosti insolvenčního správce v provozovně prostřednictvím třetích osob, avšak mám za to, že přinejmenším některé pasáže návrhu vyhlášky překračují zákonné zmocnění, a to způsobem, který dokonce zasahuje do některých ústavních práv insolvenčních správců i třetích osob. Zásadní a velmi kritické připomínky zazněly jak z řad profesních organizací insolvenčních správců, tak také ze strany některých ministerstev (např. ministerstvo práce a sociálních věcí či ministerstvo vnitra). Na řadě je nyní Ministerstvo, aby se s touto poměrně výraznou a konkrétní kritikou věcně vypořádalo.